JAN BLAHOSLAV

Narozen z počestných a zbožných rodičů v Přerově moravském 1523. Hoch byl dobře vychován v lásce ke zbožnosti. Jako jinoch pěstoval vědy v Goldberku pod Trotzendorfem. Potom žil ve Vitenberku, Lutera a Filipa tam poslouchal. S Peucerem bydlil. Potom byl povolán na Moravu. V Prostějově vedl mládež. Z jeho školy vyšlo Z Prostějova se odebral do Královce v Prusku; morem tam řádícím byl donucen vrátit se domů. Na zpáteční cestě pobyl nějaký čas u pana P. Speráta, který si jej velice zamiloval a pozoruje jeho neobyčejné nadání, radil mu, aby se odebral do Basileje, kam mu dal i doporučovací listy k učeným mužům. V Basileji byl přijat s přelaskavým pohostinstvím od Zikmunda z Jelení, s kterým žil, pokud pro zdraví bylo možno.
Konečně r. 1553, učiněn služebníkem církve, stal se užitečným orgánem v domě Božím. Zastávaje úřad kazatelský, nebyl liknavý, tak že ani zdraví svého nešetřil. Ježto pak byl ze starších jediný, jimž stál v čele, snažil se je spravovati mírně, než aby uplatňoval vůči nim autoritu a přísnost. V té správě prozíravý, v přemáhání nesnází obezřelý, roztržek nemiluje, nikdy nejsa původce změn: muž pokojný, pod kterýmž jménem měl pověst i u
protivníků. Příroda ho obdařila zvláštní a přece laskavou vážností i posuňky a pohyby tělesné byly přiměřené. Celý život tohoto může, povaha i mravy byly mírné, ušlechtilé a vybrané. Snášenlivost k urážkám a křivdám byla u něho podivuhodná bez touhy po pomstě. Ba naopak, ačkoli se spravedlivě často mohl pomstíti a ten, který ho urazil, se obával přísnějšího trestu, on projevil blahovůli a často i štědrost. Pohostinný.
Dobročinný k chudým. Štědrý k žákům. V četbě a výkladech svatých písem neúnavný. Přeložil z řečtiny Nový zákon do mateřštiny nadmíru elegantně, kterýž překlad se vřele doporučuje osobám učeným a češtiny znalým. V tomto oboru by byl více vykonal, kdyby mu bývalo možno pro práce
v záležitostech církve. Přeslavné dílo vykonal vydáním knihy posvátných písní. Ještě jako jinoch sepsal knížku Musica mateřštinou, oč se před ním nikdo nepokusil. Byl zajisté milovníkem hudby po celý život: milovníkem a ochráncem ryzosti mateřštiny, o jejíž neporušené zachování pracoval, seč byl, a dosud jsou některé jeho práce v této věci.
Trpěl přebytkem šťáv a nadýmáním. Hypochondrický, studeného žaludka. Játra byla příliš teplá, kteráž přirozená dyskrasia živných údů příčinou byla, že zdraví jeho častěji bylo porušeno. Záchvaty močového kamene dosti časté, dny častější a prudší zakoušel. Pět let před smrtí si stěžoval na tíseň a bolesti srdce. Správou církve přece více než nemocmi vyčerpán, nedosáhl ještě padesátého roku a přece se zdálo, že dávno překročil vzhledem k své šedivosti šedesátý. Konečně 5. září 1571, jsa na visitaci sborů, byl zachvácen čtvrtodenní zimnicí, která se později zhoršila dvojnásobně a ztrávila tělesné síly. Zemřel v záchvatu 24. listopadu ve věku 49 let, nedosáhnuv přechodu.
Býval jsem přítomen mnohým nemocným, ale nikdy jsem nikoho neviděl, koho by tak těšily hovory o smrti a o budoucím životě. Mezi jinými jeho zbožnými přáními bylo i to (které často opětoval), aby jeho odchod odtud byl pokojný. Splnilo se mu úplně, čeho si přál. Zdálo se zajisté, že neumírá, ale usíná. (životopis z pera současníka)

 2.10.2023

300. VÝROČÍ ZALOŽENÍ OCHRANOVA  – historie po částech

Připomínáme-li si historii Ochranova, nemůžeme nevzpomenout ochranovskou misii. Vždyť to je důvod toho, že Jednota je dnes světovou
církví, rozptýlenou na pěti kontinentech jako Moravian church. Zároveň si letos připomínáme 290 výročí počátků této misie.
Vše začalo v roce 1731. Hrabě Zinzendorf se vydal na cestu do Kodaně u příležitosti korunovace dánského krále Christiana VI. V Kodani
se seznámil s královským štolbou hrabětem z Laurwigu. V jeho službách byl jako komorník zaměstnán černoch Antonín, pocházející z dánského
ostrova S. Tomáše v Západní Indii. On vyprávěl hraběti a jeho třem spolubratřím o těžkém životě černošských otroků v jeho domovině a také
o své setře Anně. Sdělil bratřím přesvědčení, že touží poznat pravého Boha, ale pro svůj úděl k tomu nemají možnost. Tato setkání ochranovské
velmi zasáhlo. Zinzendorf o tom píše své manželce: „ Včera mluvil se mnou hrabě Laurwig velmi srdečně. Chce vykonati návštěvu v Herrnhutu a
svému komorníkovi Antonínovi dovolil, jíti hned s námi, aby poznal Ochranov a připravil půdu pro misii mezi černochy v Africe a Americe.
Dánské missie v Grónsku a Laponsku jsou opuštěny, a kdo chce, může se jich duchovně ujmouti Vidím před sebou široké pole. Pán rciž: Amen!
Dne 21. července se hrabě vrátil z Kodaně do Herrnhutu, přiváděje v průvodu Davida Nitschmanna a černocha Antonína. Dne 23. pak podle svého zvyku vyprávěl církvi o své cestě i o situaci černochů na ostrově Sv. Tomáše. Jeho vyprávěním byli dva mladí bratři, Jan Leonhard Dober a Tobiáš Leupold tak zasaženi, že pocítili povolání k tomu, jít oněm černochům zvěstovat evangelium o Ježíši Kristu. Po mnohých setkáních i modlitbách ochranovské společenství přistoupilo k rozhodnutí prostřednictvím losu. (vzpomeňme zde na volbu prvních biskupů v Kunvaldu, kde bylo také použito losu. Kladný los si vytáhl L. Dober nikoliv však T. Leupold. Protože však nechtěli poslat L. Dobera samotného, přidal se k němu David Nitschmann, který se jako první seznámil s černochem Antonínem v Kodani.   21. srpna se Zinzendorf vypravil s oběma bratry do Budišína a každému dal na cestu dukát. Dále pak bratři pokračovali pěšky přes Hamburk až do Kodaně. Do Kodaně dorazili 15. září. Dne 8. října nastoupili na loď a na ostrově Sv. Tomáše přistáli 13. Prosince 1732. Tak jsou vypsány počátky světové ochranovské misie.

Ochranovská modlitebna byla postavena v letech 1756 – 1757.  Do té doby se scházeli v kostele v Berthelsdorfu. Zatímco Ochranov je městečko, které vzniká v roce 1722 „na zelené louce“, Berthelsdorf, vesnička ležící asi dva kilometry od Ochranova vznikla již ve 13. století a patřila rodu, z něhož pocházel M. L. Zinzendorf. Hrabě ji zakoupil roku 1722 od své babičky. Tato vesnička je tedy místem, odkud vycházeli první „Moravané“ k budování blízkého Ochranova, ale zároveň je také místem, kde se odehrála zásadní událost pro vznik Obnovené Jednoty. Tuto událost z roku 1727 si připomínáme 13. srpna (žel v tomto roce toto výročí z Hesel vypadlo) a někdy bývá nazývána jako „ochranovské letnice“. Zásadním způsobem totiž změnila poněkud neutěšené poměry v začínajícím společenství. To totiž tvořili vedle moravských exulantů také příslušníci dalších „konfesí“, lutherské i reformované.Ponoříme-li se do teologie těchto tří konfesí, zjistíme, že se v mnohém liší. Otázky předurčení, křtu, Večeře Páně i další, není snadné „sladit“. A to byl problém tehdejšího nově vznikajícího společenství. A pak přišel 13. srpen a společná Večeře Páně. V knížce Obrazy z dějin Jednoty bratrské od Václava Vančury, kde jsou citace z dobových dokumentů (Diária), o tom čteme toto: „Dříve než jsme se odebrali do kostela, byla v Ochranově proslovena krátká řeč o Večeři svaté. Na cestě potom mluvili jedni s druhými, a zde i onde našli se dva, kteří se spojili. Kteří proti sobě něco měli, ti si padli okolo krku a smířili se. V kostele byl počátek učiněn písní: „Ó zprosti mne všech svazků hřícha…“ při čemž jistý bezbožný člověk, jenž se celého jednání jako divák účastnil, byl v srdci cele potřen. Potom pan Rothe udělil dvěma konfirmandkám právě apoštolské požehnání, celým sborem dotvrzené. Hned na to všichni se sklonili před Bohem, začali plakati a zpívat píseň: „Před tebou mysl moje kleká…“. Nebylo skoro ani lze poznati, zpívají-li nebo pláčí. Když přezpívána píseň, modlili se někteří bratří v moci Ducha a přednášeli Pánu naši společnou bídu; zvláště ho prosili, aby nám dal býti účastníky toho pravého spasitelného řádu své milosti, aby nedopustil, by některá duše byla od theologie krve a kříže, na nichž jedině závisí naše vykoupení, svedena pohlížeti na pomoc ze sebe a od svého dobrého. Po uděleném odpuštění, před nímž ještě pan hrabě jakožto představený Ochranova jménem celé církve vykonal zpověď, byla požívána sv. Večeře se srdcem zkroušeným a ku Pánu pozdvihnutým; o dvanácté hodině pak jedenkaždý šli jsme domů, jsouce velmi vzrušeni. Tento i následující dni ztrávili jsme v tichosti a radosti, a učili se milovati“.

Výraznou dominantou Ochranova je vrch Hutberg s rozhlednou (372 m), která „střeží“ rozsáhlý bratrský hřbitov. Tento hřbitov – německy Gottesacker – „Boží pole“ je vlastně barokní park na úpatí Hutbergu. Hřbitov byl založen v roce 1730. Název “Gottesacker” odráží víru, že zesnulí jakoby zasetí na poli čekají na den vzkříšení. Od roku 1730 bylo na
tomto hřbitově pohřbeno více než 6000 lidí. Náhrobky jsou jednoduché a navzájem si podobné. I dnes jsou zde pohřbíváni členové sboru rozděleni na sestry a bratry, jako sedávali muži a ženy odděleně v modlitebně. Jsou pochováváni v pořadí, v jakém „odcházejí domů“. Odchod domů – tak se překládá německé Heimgegangen. Nejsou zde žádné rodinné hroby. Nezdobené náhrobky ze saského pískovce symbolizují rovnost všech lidí ve smrti a před naším Bohem. Pouze hroby rodiny Zinzendorfů byly v 18. století zvýrazněny - pravděpodobně na znamení úcty k místnímu panstvu - a nacházejí se na hlavní cestě k Altanu, rozhledně na vrcholu Hutbergu. Hřbitov je neoddělitelně spjat s duchovním životem bratrského sboru.

Lidé se zde Shromažďují nejen při pohřbech, ale také každý rok o velikonočním ránu. Slaví Ježíšovo vzkříšení ve společenství s našimi bratry a sestrami, kteří již “odešli domů”. Při východu slunce se sbor a dechový sbor sejdou ke krátké slavnostní bohoslužbě, při které je zvěstován a oslavován vzkříšený Kristus. Ochranovský hřbitov je považován za kulturní památku nadregionálního
významu, neboť podle jeho vzoru vznikla pohřebiště bratrských společenství po celém světě.

Dnešní dominantou centra Ochranova je bezesporu Sborový sál Kirchensaal.

Byl ale postaven až v pozdějších letech, přesně v letech 1756 – 57. Dnešní dominantou centra Ochranova je  Architektonický návrh provedl Sigismund August von Gersdorf ve stylu prostého herrnhutského baroka na pravoúhlém půdorysu 15,9 x 33,7 m, s výškou 8,7 m. Budova s mansardovou střechou je zakončena sanktusníkem (malá a štíhlá věžička nacházející se na hřebeni střechy). V roce 1945 byl sál zničena požárem. Současný vzhled je výsledkem detailní rekonstrukce z let 1950–53. Interiér je v bílé barvě bez jakýchkoliv ozdob. Není zde žádný oltář, ani samostatná kazatelna, jenom prostý stůl. I Večeře Páně je vysluhována z tohoto místa. Tak to známe z našich modliteben. Pro muže a ženy byla modlitebna původně oddělena uličkou mezi lavicemi na „stranu sester“ a „stranu bratrů“. I tuto tradici v našich modlitebnách pamatují někteří starší členové. Ale stejně jako u nás tak také v Ochranově tento zvyk byl již překonán. Šestiramenné lustry jsou kopiemi lustrů z roku 1822 darovaných firmou Dürninger. Od roku 2015 probíhá sbírka na rekonstrukci sálu v souvislosti s letošními oslavami 300 let Herrnhutu. V té souvislosti byla stavba ošetřena proti vlhkosti, rekonstruována podlaha, vestavěna druhá kruchta a rekonstruovány varhany. Wikipedie o stavební slohu říká toto: „Herrnhutské baroko nebo také bratrská architektura je variantou barokního stavebního slohu, která vznikla v polovině 18. století v Herrnhutu, odkud se v rámci misií šířila do celého světa. Principy herrnhutského stylu z této doby se dají shrnout do ideálu „pravidelných a prosvětlených“ staveb „bez tmavých koutů“. Potřeba se odlišit spojená s ušlechtilou exkluzivitou byla vždy součástí dějin této církve. Prostá estetika je rozpoznatelná nejen u jednotlivých domů a architektonických detailů, ale také v celkových dispozicích bratrských obcí. „Prostota“ (Schlicht) je pojem, který pro označení tohoto stylu používali sami herrnhutští. V případě parků však rádi následovali nejnovější anglickou módu.

Biskup hrabě Zinzendorf.
Nicolaus Ludwig hrabě z Zinzendorfu se narodil 26. května 1700 v Drážďanech. Jeho plný titul zněl: „Mikuláš Ludvík, hrabě a pán z Zinzendorfu a Pottendorfu, pán panství Frýdeckého, schöneckého, thürnsteinského a údolí Wachau, Jeho Římského císařského Veličenstva nejvyšší dědičný lovčí v arcivévodství rakouském pod Emží“. Jeho rodina tedy patřila k nejstarší rakouské šlechtě. Někteří předkové přijali augsburské (lutherské) vyznání a jeho dědeček odešel pro svobodu víry do Německa. Zinzendorfova maminka brzy ovdověla a přestěhovali se proto k babičce do Grosshennersdorfu. Jejich přátelství s představitelem německého pietismu J. Spenerem vedlo k tomu, že Zinzendorf pobýval v letech 1710 až 1716 v církevním zařízení v Halle. Už v mládí, ponejvíce pod vlivem své babičky, se stal mužem hluboké osobní víry. V letech 1716 až 1719 studoval práva ve Wittenbergu a později cestoval po Evropě. V roce 1722 koupil panství Berthelsdorf a vstoupil do manželství s Erdmutou Dorotheou, hraběnkou z Reuss – Ebersdorfu. Jako vlastník Berthelsdorfu pak umožnil moravským exulantům vybudovat nové městečko, Ochranov.
Utečenci z Moravy – a postupně z dalších míst – mu byli blízcí svojí upřímnou vírou a zbožností. Neměl však v úmyslu zakládat novou církev, byť by byla obnovením starého a významného reformního náboženského proudu. V tradici lutherského pietismu měl představu církvičky v církvi (ecclesiola in ecclesia), která může svojí živou a praktikující vírou přispět k obnově duchovního života celé církve. Navzdory tomu se ale stal vůdčí osobností Obnovené Jednoty a jejím biskupem. Byl ordinován 20. května 1737, jako druhý biskup Obnovené Jednoty po Davidu Nitschmannovi. Zásadní roli hrály také jeho majetky. On hradil „ze svého“ práci Jednoty i misijní zámořské cesty. To jej dokonce vedlo v roce 1750 na pokraj bankrotu. On také stál u zrodu myšlenky „moravské“ misie. Od roku 1732, první misijní cesty do Západní Indie, až po jeho skon v roce 1760. Musíme připomenout, že jemu také vděčíme za denní Hesla, která jsou dnes rozšířená po celém světě.

Vůdčí osobou Moravských exulantů byl Kristián DAVID, (též Christian), * 17. 2. 1692 Ženklava u Nového Jičína, † 3. 2. 1751 Herrnhut.
Pocházel z národnostně smíšeného manželství. Otec byl Čech, matka Němka. (Někdy se udává chybné datum Davidova narození 1690 nebo 1691.) Rodiče byli katolického vyznání, ale David sám se od mládí zajímal o protestantismus. Živil se jako tesař (vyučil se v nedalekých Životicích), neznámo kdy odešel do světa. 1715 byl doložen v pruské armádě při obléhání Stralsundu. 1722 získal saského hraběte Nikolause Ludwiga Zinzendorfa pro myšlenku zřízení osady pro nekatolické emigranty z Moravy. Ta dostala název Herrnhut. První strom na jejím místě David pokácel 17. 6. 1722. (Sekeru, kterou tak učinil, dodnes pietně uchovávají v ochranovském muzeu.) Původně tam žilo 10 emigrantských rodin, ale i zásluhou opakovaných Davidových cest na Moravu, zejména do Suchdola nad Odrou a Kunína, bylo umožněno přesídlení mnoha dalších – mezi nimi byli i bratři Nitschmannové (David Nitschmann se později stal prvním biskupem obnovené Jednoty bratrské) či Zeisbergerové (David Zeisberger proslul jako misionář u severoamerických indiánů). V květnu 1727 byla přijata tzv. herrnhutská ústava a zvolen sbor starších, jehož členem se stal i David. V dalších letech David soustředil činnost na misijní působení: 1729 navštívil Livonsko, později Nizozemsko (Herrendyk) a Švýcarsko. 1733 byl vyslán spolu s bratranci N. a Ch. Stachovými do Grónska, které navštívil jako první Čech; setkal se i s tzv. apoštolem Grónska H. Egedem, v létě 1734 podnikl cestu i do dalších misií v Christianshåbu a na ostrově Disko. Do Evropy se vrátil 1735, cestu na
největší ostrov světa opakoval ještě dvakrát, 1746 a 1749, kdy tu také vysvětil kostel jednoty bratrské v osadě Ny Herrnhut (nyní Noorliit) poblíž Godthåbu (Nuuk); budova tehdejší misie je dnes hlavním sídlem grónské univerzity. 1749 David rovněž navštívil bratrské osady v americké Pensylvánii (Bethlehem, Nazareth). Již jeho současníci mu přezdívali moravský Mojžíš či apoštol, proslul jako vynikající kazatel – mj. přímo ovlivnil zakladatele metodistické církve Johna Wesleyho.

Příběh o obnovené Jednotě

Máme 15. červen 1722. Při blátivé silnici, vedoucí z Löbau do Žitavy v Horní Lužici, stojí hlouček lidí. Les patří k velkostatku v Berthelsdorfu. Nejvýznamnější osobou ve shromáždění je hraběcí správce, pan Johann Georg Heitz, zbožný a přitom hospodářsky zdatný pán, jejž majitel velkostatku, mladý hrabě z Zinzendorfu poznal v Oberbirgu v kraji franckém, kde spravoval statky jeho tety, paní hraběnky von Polheim… Uprchlické rodiny s malými dětmi, Moravany, sem přivedl tesař Christian David a jeden zhořelecký měšťan… Dne 17. června byly pak označeny stromy, určené ke skácení a ke stavbě, a s kácením bylo hned započato. Pan správce Heitz poslal z Berthelsdorfu několik dělníků, aby pomáhali při dopravě dřeva na staveniště. Vykládal už dříve, jak by bylo radno stavět nové městečko hned hezky čtvercovitě a že by ta nákladná
studně měla být uprostřed náměstí, atd. Zkrátka pan Heitz viděl v duchu již hotové městečko, vyrůstající utěšeně pod ochranou Páně („unter des Herren Hut“)… Moravané: Christian David, Augustin Neisser a Jakub Neisser se pustili do práce s pravou odvahou víry… V říjnu se mohli lidé již nestěhovati do nového domu, který byl pak začátkem listopadu slavnostně vysvěcen, při čemž pan Heitz a Christian David nadšeně mluvili o slávě města Božího… Panu správci Heitzovi tane však na mysli nejen hezounké a dobře prosperující městečko; on myslí na město Boží, které by svítilo daleko do okolí! Tuto myšlenku vyjádřil pak i farář Schäfer ze Zhořelce, když při uvádění faráře Rotheho do berthelsdorfského úřadu dne 22. srpna 1722 prohlásil přímo prorocky: „Na těchto pahrbcích si Pán Bůh rozsvítí světlo, které bude svítiti celé zemi; o tom jsem svou živou vírou přesvědčen.“
(podle knížky Jindřicha Schillera: Vypravujeme si o obnovené Jednotě)

 

2021 – říjen

 

HISTORIE SBOROVÉHO DOMU

V letošním sborovém si připomínáme něco z historie našeho sborového domu. První přiložená fotografie ukazuje, v jakém stavu jsme v listopadu 2000 předali dům stavební firmě. Ta ještě dokončila „destrukci“ snesením střechy, krovů a vnitřních trámů (druhé foto). Z celé rekonstrukce malá statistika: Proběhlo celkem 34 dobrovolných brigád, kterých se účastnilo celkem 35 členů a přátel sboru. Dva bratři byli z Německa a jeden z Ukrajiny. Vyvezlo se 15 velkých kontejnerů – počítáme-li 9 m3 , pak je to 135 m3 materiálu.

A vyúčtování: Kupní cena : 1. 400 000,- Kč

Firma Stavko : 3. 006 480, – Kč

Ostatní náklady : 239 990, – Kč 4. 646 470, – Kč

Nelze skončit jinak nežli zvoláním „Soli Deo gloria“ – samému Bohu sláva.

Pro mnohé z nás, pamětníky, je připomínkou velké Boží milosti a pomoci. Když jsem přišel v létě 1997 jako kazatel Jednoty bratrské do Turnova, zjistil jsem, že nedaleko centra města stojí velmi zdevastovaný původní bratrský sbor. Přiznám se, že jsem o něm nevěděl (mohl jsem vědět, protože v našem časopise Jednota Bratrská v č. 1. z roku 1967 je jeho fotografie s popiskem Starý bratrský Sbor v Turnově, ale byl jsem velmi mlád). Od té chvíle jsem pomýšlel na to, že ten starý památný sbor by neměl takto zůstat. Na jaře roku 1998 se naplno projevilo v církvi Jednotě bratrské dlouholeté napětí a neocharismatická většina převzala moc. Začalo propouštění původních kazatelů a vylučování členů, které vyvrcholilo na podzim roku 1999 zrušením původních sborů, o kterém rozhodl „synod“ JB, tedy „liberecká“ většina. To už jsme se jako přidružený sbor Jednoty bratrské v Železném Brodě shromažďovali k bohoslužbám a setkáním mládeže v klubovně turnovského Fokusu. Tehdy zrušené sbory i některé další požádaly Synod Českobratrské církve evangelické o pomoc a Synod ČCE rozhodl o ustavení Ochranovského seniorátu, jako 14. seniorátu celé církve. Od 1. ledna 2000 jsme tedy spolu s dalšími osmi sbory měli opět své právní ukotvení, jako Ochranovský sbor při Českobratrské církvi evangelické. A tehdy jsme se začali rozhlížet po možnosti mít své sborové sídlo. Starý bratrský sbor se nabízel, ale pouhý odhad finančních prostředků na rekonstrukci byl pro nás limitující. Bylo tu jádro věrných z původního sboru, ale nebylo nás mnoho. Rozhodující impuls přišel z našeho partnerského sboru v Königsfeldu. Tam tehdy sloužil dlouholetý přítel české Jednoty a také osobní přítel mnoha bratří a sester, bratr Albert Schönleber. Jistě také jeho přičiněním nám partnerský sbor poskytl velkorysý dar ve výši 1.074.000,- Kč. Později jsme získali dotaci z Česko-německého fondu budoucnosti ve výši 600.000,- Kč, dar Evangelické církve v Německu ve výši 130.000,- Kč a sbor a Seniorát shromáždil neuvěřitelných 800.000,- Kč. Na konci roku 1999 a na počátku roku 2000 jsme začali na Městském úřadě jednat o možnosti získat tento dům. Naše představa byla, že k tak bohulibému účelu bychom ho mohli dostat do dlouhodobého pronájmu nebo zakoupit za symbolickou cenu. Ale bylo už 10 let po změně režimu a vše určovaly peníze. Město dům nabídlo k prodeji a naším úkolem bylo přesvědčit zastupitele, že my bychom měli být tím nejvhodnějším kandidátem (kopie dopisu zaslaného zastupitelům je na titulní straně). To se nakonec povedlo. Zastupitelstvo rozhodlo o prodeji za 1.400.000,- Kč našemu sboru. Podepsali jsme smlouvu a v červnu 2000 nám byl dům předán. Tehdy začaly první vyklízecí a přípravné práce.

Bratří o svůj dům a duchovní domov přišli v roce 1620. Z historických zápisů se dovídáme mnohé o jeho dalším osudu. Dům bratrský „kdež na Kopidlně slove“ koupil roku 1628 Václav Bouda. Roku 1654 přechází do vlastnictví Jana Boudy a roku 1682 je vlastníkem Jan Vilém Bouda. V roce 1698 přechází dům do vlastnictví rodiny Grossů, když dostává zápisem řezník Samuel Gross, dům, slove „sbor“ od Anny, manželky své, prve Boudové. Dům zůstává v jejich vlastnictví téměř jedno století. Až roku 1761 koupil grunt Grossovský „na Kopidlně“ i s pozemky Servatius Kobus. V roce 1771 se dostáváme k další významné kapitole dějin „sboru“. Toho roku koupil dům „na sboře“ stojící s pozemky od Servacia Kobusa Antonín Marek. A 5. září 1785 se zde narodil Antonín Marek, známý český buditel. Byl starším současníkem Josefa Jugmanna, podílel se na jeho významném česko-německém slovníku a Jungmann jej vysoce cenil. Jeho nejvýznamnější dílo je „Logika čili umnice“, kterým se zasloužil o české filosofické názvosloví. I když v Turnově pobýval jen v dětství – převážnou část života strávil v Libuni a zesnul v Praze – jeho jméno vedle knihovny a ulice nese také náš sborový dům. Dům Na Sboře, dům Antonína Marka. Z tohoto svého rodiště si také vytvořil svůj literární pseudonym, Boleslav Izborský. Po rodině Markových koupil v roce 1829 dům Na Sboře Josef Beran a roku 1831 pak František Ševčík. Roku 1845 kupují dům č. 80 Anna a Antonín Pazeltovi. Pro historii domu je důležitý rok 1863. Tehdy vypukl požár, který „též strávil stavení č.p. 80 tak nazvaný „Zbor“ a při něm, se nacházející stodolu. Majetníkem byl p. Antonín Pazelt. Tato skutečnost vypovídá o tom, že současný vzhled domu, který jistě nese renesanční rysy, pochází až z dob rekonstrukce, která následovala po požáru.

O historii bratří v Turnově se můžete v kostce dočíst na našich webových stránkách http://jednotabratrskacbce-turnov.cz/ . Zde se dovíme také něco málo z historie našeho sborového domu. Víme, že po různých peripetiích to bylo již třetí místo v Turnově, kde bratří působili. „Nový sbor, již třetí, byl v sousedství dvora panského, za branou Svěráckou na gruntech skalských, v domě, kde říkalo se na Kopidlně“. Víme také, že to bylo okolo roku 1580, Kdy se konaly mezi „bratřími“ sbírky. Jsou dochována některá jména, která s úctou vzpomeňme: „Salomena Šlechtová 50 k., Barbora Leybnicová 85 k., Zachariáš Lazebník 10 k.“, (1 kopa byla 60 grošů). „Od vrchnosti snad sboru darovány byly pozemky náležité někdy panskému domu rýnovskému, ležící u farářství mezi cestou k Dolánkám a polní cestou nad lesem.“ Alespoň tolik k domu, kde pobývali bratři kdysi a kde smíme dnes pobývat i my. Bratrskému sídlu byl konec v roce 1620 a ten konec byl poměrně dramatický. „O vánocích r. 1620 Václav Šiška s vojáky musel s tím nejvyšším, když mu dva ručnice k boku a šavli přičinili, nejprve k Kubovi jíti a odtud na zbor přišli, tu . . jest on Václav sám pod píckou ňákou sekeru našel a ní dvéře u světnice otvíral . . dveře jiným otevřel, kteříž se spolu všickni hnali a činili podle své libosti.“ (citace podle J. V. Šimáka: Příběhy města Turnova nad Jizerou)

Dům jsme zakoupili v roce 2000 od města Turnov za 1.400.000,- Kč. V červenci 1967 byl dům převeden z Městského národního výboru na Technické středisko bytového hospodářství Turnov. Zůstatková cena domu činila 7.421,53 Kčs a přilehlých pozemků 3.118,50 Kč. Byl veden jako rodinný dům a dle příslušné směrnice byl neprodejný, protože byl zahrnut v demoličním plánu. (stav domu v šedesátých letech je patrný na titulní fotografii. Dům byl do roku 2000 využíván pro ubytování sociálně slabších jednotlivců i rodin, kterým bylo městem přiděleno nové, jistě vhodnější bydlení.

21.10.2018

V roce 2018 – 21.10 uplynulo přesně 17 let  co jsme slavnostně otvírali rekonstruovaný sbor Českých bratří v Turnově. Tuto událost si každoročně připomínáme při říjnovém sborovém dni. V letošním roce si připomínáme také 100. výročí Českobratrské církve – dnes naší mateřské církve. O vzniku unionované českobratrské církve toho bylo řečeno a napsáno mnoho a jistě ještě bude. Nemnozí však vědí, že čeští evangelíci pobývají také za hranicemi naší republiky. Jedno z míst je Ukrajina. České evangelické osady v oblasti Volyně vznikly v roce 1905 na prusko-ukrajinském pomezí. Vesnice založili v místě, kdy byla jenom step. Česká komunita se dodnes udržela ve vesnicích Bohemka a Veselynivka.

 

Z historie staré Jednoty bratrské

Podle korespondence bratra Lukáše Pražského víme, že Bratři působili v Turnově už na sklonku 15.století. Nejspíše v roce 1500 zde se svolením Adama z Cimburka založili sbor i bratrskou školu. Bylo to na místě, kde stával starý pivovar. Ze známých osobností se v Turnově vystřídali Jan Roh, Beneš Bavoryňský, Jan Augusta a Jiří Izrael. Turnovský sbor patřil v Čechách k těm větším. V samém Turnově tvořili Bratři asi 1/5 obyvatelstva a byli zastoupení v úřadech i městské radě. Z okolí Turnova je zaznamenán počet členů Jednoty značně nižší. Byly to jen jednotlivé rodiny ve Všeni, ve mlýnech žehrovském a podolském a v Daliměřicích.

Po půlstoletí existence však na sbor v Turnově, stejně jako na ostatní sbory Jednoty, dolehlo pronásledování. Po roce 1557 v důsledku šmalkaldské války byly mnohé sbory uzavřeny a Bratři byli nuceni odejít. Ti, kteří neodešli, se pak scházeli potají. Tak  tomu bylo v roce 1548 i v Turnově, kdy sbor čítal na 200 členů. Tehdy jich většina pod vedení Bratra Jiřího Izraele odešla do exilu, do polského Lešna.

Domácí situace se však zanedlouho změnila a v roce 1567 mohl být sbor v Turnově opět otevřen. Nejprve se Bratři scházeli v domě pod ochranou Karla z Vartemberka, člena Jednoty a majitele poloviny Turnova, později, v roce 1576 jim Karel propůjčil klášterní chrám Navštívení Panny Marie, kde se mohli Bratři od roku 1580 svobodně setkávat. Později pak získali příbytek “v sousedství panského dvora za Svěráckou bránou na gruntech skalských, v domě, kde se říkalo Na Kopidlně”  – jak praví historik J.V.Šimák o místě, kde sbor sídlí i v současnosti.

Po roce 1620, v době protireformace, tak jako na mnoha místech, zaniká i sbor v Turnově a podle tradice se Bratři potají scházeli v blízkosti Turnova v bludišti Chlévišti a ve skalách na Kalichu.

Z historie Obnovené Jednoty bratrské

Jednota bratrská byla českými a moravskými exulanty obnovena v roce 1722 v Herrnhutu – Ochranově – nedaleko Žitavy, odkud se rozšířila do celého světa pod názvem Unitas fratrum, Moravian church. Do Čech se opět vrátila po roce 1860.

Počátky jejího návratu na turnovsko jsou spjaty s charismatickou osobností bratra Václava Vančury. Ten se v roce 1895 přestěhoval z Dubé do Mladé Boleslavi, aby zde začal rozsáhlou misijní a pastýřskou činnost. Šíře jeho práce sahala od České Lípy a Litoměřic až po Novou Paku a Velké Hamry – a také Turnov. Tak došlo k tomu, že v neděli, 5. prosince 1897, byla tehdy ještě do sboru boleslavského přijímána první rodina z turnovska – mlynář Frydrych s rodinou z Daliměřic. Od té doby býval u nich Vaclav Vančura častým hostem a brzy se shromáždil kruh čtenářů Písma i zájemců o bratrskou historii. Protože se společenství rozrůstalo, byl v roce 1900 ustaven sbor a otevřena vlastní modlitebna v Královské ulici.

V roce 1906 byl povolán za kazatele Gedeon Vilém Hartwig a práce se rozšířila také do blízkého Rovenska pod Troskami. Bratr Hartwig bydlel v domě č.p. 17 na Mariánském náměstí, kde také byla od roku 1907 modlitebna. V roce 1913 za pomoci německých bratří koupil sbor dům v Kozákovské ulici, kde byla také slavnostně otevřena modlitebna. V roce 1914 se správy sboru ujal misionář František Chleboun, který se vrátil z misie v Jižní Africe. Ten také začal od roku 1916 konat misijní dílo na železnobrodsku a pravidelné bohoslužby od  roku 1918. Oživení turnovského sboru přineslo přestupové hnutí v roce 1921. Tehdy vznikly stanice v Doubravici a Svijanském Újezdě. Protože bratr Chleboun byl opět povolán na misii, stal se od roku 1923 kazatelem v Turnově Ladislav Šklíba. Po odchodu bratra Šklíby do Potštejna se stal kazatelem Pavel Glos. Bratr Glos, kterého starší turnovští dobře pamatují, zde sloužil celých 45 let. V roce 1975 nastupuje do sboru správce Jiří Polma, který v roce 1996 přešel do Železného Brodu . Od roku 1997 byl ke správě sboru povolán O.Halama.

Současnost

V roce 2000 se turnovský sbor spolu s dalšími Ochranovskými sbory stává součástí největší protestantské  církve v Čechách a na Moravě, Českobratrské církve evangelické, která úzce navazuje na teologii i tradice Jednoty bratrské. V témže roce sbor kupuje památný avšak značně zchátralý  dům Na Sboře. Ten je v průběhu  roku a půl zcela zrekonstruován a 20. října 2001 slavnostně otevřen za účasti mnoha místních i zahraničních hostů. Zde také sbor v současnosti působí.

Jednota bratrská na Turnovsku

(Podrobněji z historie)

---